BOHEMISTYKA WROCŁAWSKA

filologia czeska

Smakowity kąsek dla Zaolziaków, Czechów ze Śląska oraz miłośników czeskich gatunków liter.

·        Vzpomínka z rubriky Souvislosti Macurovského čásla Tvaru

 

Přátelé spolustolovníci, nevím, jestli vám to také tak připadá, a nevím, jestli to tak třeba nepřipadá každé generaci, ale zdá se mi, že jsme byli pokolení zvlášť naučené nic si nepamatovat, všechno zapomínat. Je to pak hrozné, když se takoví nakonec rozhodnou psát paměti. Je v tom něco nezdravého, přímo obludného, a snad právě proto je s tím třeba začít co nejdřív, protože rok od roku to bude horší, a milosrdné, spásné, tak naučené, že až skoro vrozené nepamatování nakonec všechno zatáhne hustou mhou.

 A tak se vidím, už skrz mhu, hustší a hustší, ale pořád ještě vidím, jak vytrhávám z učebnice fotografii muže s úhlednými kavkazskými rysy, všichni vytrháváme na povel z učebnic fotografie toho muže a pan učitel prochází třídou s nataženou dlaní a od všech ty fotografie vybírá, aby je pak navždy odnesl pryč.

 Narodil jsem se 7. listopadu (asi nebude možné psát paměti a nebýt chvílemi osobní) a měl jsem reflex na prapory, jak pavlovovský pes jsem při každé vlajkoslávě začal slinit a dožadoval se narozeninového dárku. V padesátém druhém jsme se stěhovali do Karviné, nebylo to daleko od mého rodného města, z Ostravy tam jezdila lokálka, asi tak hodinu jí to trvalo, než se tam dokodrcala uprášenou krajinou s poddolovanými havířskými baráčky podpíranými kládami, s čerstvými i starobylými haldami, s mokrými bochánky bídy, s cihlově rudými kostely. Pamatuji si - skrz mhu, ale ještě si pamatuji - že vedle našeho domu si hrály děvuchy ze sedmičky nebo osmičky (já tenkrát chodil do druhé nebo do třetí) na Zoju Kosmoděmjanskou nebo zpívaly písně o Čapajevovi.

 Také si pamatuji na měnovou reformu. Učitel mě poslal ze školy domů, abych přinesl sto korun, že mi tu částku ještě připíše ke spoření (pak se peníze měnily ve výhodnějším poměru). Putoval jsem po ulicích, kde se to hemžilo strážníky a příslušníky Lidových milic. Matka už doma nebyla, sousedé říkali, že už šla měnit peníze, a tak jsem se vydal za ní, ale u vchodu stál milicionář a vyzvídal, kam mířím. Nakonec mě pustil, já matku v davu našel, dostal jsem sto korun a vracel se zpátky do školy uložit ten obnos na spoření. Na druhé straně ulice byla vilka a tam bydlel kluk, Pospěch se jmenoval, kterému zavřeli tátu, ale nesměl jsem s ním o tom mluvit. Ještě si pamatuji, že jsme válčili s Bulhary, a byly to tvrdé boje, protože Bulhaři bojovali kamením. Chtěli nám tenkrát ukrást prapor (vždyť říkám, že jsem měl reflex na prapory), který byl vyroben z opony dětského divadélka a vlál na našem bunkru.

 Když jsem se do Karviné přistěhoval, zaujal mě jazyk, kterým se tam mluví. Byla to docela jiná řeč než u nás v Ostravě, a tak jsem si pro jistotu začal psát slovníček. Napsal jsem jenom první stránku, protože pak mi rodiče slovář objevili, a tak strašně je pobavil, že mi málem nadosmrti znechutili jazykozpyt. Pamatuji si, že tam figurovalo několik čerstvě rozluštěných výrazů: ganc - úplně, červjuny - červený, gynš - husa, srač - Velká Strana, chcač - Malá Strana (tak jsem to tenkrát zapsal).

 S Karviňáky jsem se pak za pár let nerozloučil v dobrém, protože na mě plivali, když jsem jim oznámil, že se budu zase stěhovat zpět do Ostravy, a tvrdili, že plivou pro štěstí.

 Stejně mi pak ještě zavařili. V Karviné byla totiž příliš pokroková škola, stála na kopci nad rybníkem, kde jsme zjara lovili žáby a čolky. Říkalo se tam Na New Yorku (kus dál bylo Mexiko a tak podobně, jak už je u havířských kolonek obyčejem) a muselo se tam zdravit Čest práci. A taky, když třeba žák potkal svého pana-soudruha učitele, musel říci: Čest práci. A mně se to moc zažralo do krve, a když jsem se pak s rodiči přestěhoval zpátky do Ostravy, byl jsem asi půl roku na Habrmance postrachem, protože jsem zdravil pořád červjuně po karviňsku. Zatímco ostatní vstali a řekli táhle a líně dobrý den, já vyrazil pevně a rozhodně své Čest práci! a pan-soudruh učitel čuměl ganc jako gynš a spolužáci se z toho mohli posrač a pochcač. Taky bývaly v Karviné moc pěkné lampionové průvody, když jsem měl narozeniny.

 Ale nejsem příliš osobní? Rozpoznáme se v tom? Upamatujeme se na cosi společného?

 Jenže jak nebýt osobní, jde-li o rodné město a o kořeny. Když jsem pak později psával do Ostravy Mirku Stonišovi, který povinně pracoval za normalizace v Nábytku, co je u nás v Praze čili v Pítěru nového, už jsem ani nevěděl, jsou-li tam v dálce pod haldami jakési kořeny. - Holoubku, psal jsem mu. Dobře se tu u nás v Pítěru žije, jenom červený inkoust není. Požíváme choroše, co taky jiného požívat než choroše. Baj novou dráhu nám tu postavili, takovou podzemní, ilegální, jak my pítěrští inteligenti říkáme, koho chce, toho sveze, protože to není parochod na vengel, ale tak pro lidi, pro nás, pítěrské inteligenty, ni jak tam u vás na Donbase. Kdo chce jet, kopejku nejdřív musí zaplatit, a kdo nezaplatí, toho mašinka schvátí a tak ho dře, tak ho sápe, že z duše rád celý rublík přihodí...

 A když jsem mu to psával, už jsem ani nevěděl, jestli tamto je rodné město, rodný kraj, kterému jsem vlastně nikdy řádně nerozuměl. Všem těm jeho jazykům ohnivým! Vždyť ani babičce Albíně z Orlové jsem nerozuměl, když ke mně zahovořila sladkou vasrpolštinou. A už vůbec ne dědečkovi Isidorovi, který měl skleněný hrtan, k stáru se dal na ženské a skončil v domově důchodců.

 Ale pak se tam někdy rozjedu. To už z Prahy, z Pítěru. A už daleko před Svinovem jsem celý rozrušený a pak jedu tramvajkou (už ne tramvají), poslouchám, jak hovoří kolem zase po našemu. Tady je rybíz "ribizl" a angrešt "kudlačky", nejedlé houby jsou "gaďory". Tady chápou, když řeknu "globin" a "paragon", "kvak" a "komarek", a mně to najednou stačí jako důkaz, že si rozumíme. A už se mi huba špulí málem do prajštiny, už zase krátím, mluvím velice kratkym zobakem a chodím po ulicích a žasnu, jak je tu všechno špinavé, poddolované a chátrající a zase nové a cizí a podivně malutke a uzke. Hrozím se, jak bourají staré těžní věže, jediné památky, které to milované město má, mělo. A tak či onak se vevnitř cosi svírá, cosi se ozývá.

 Je ve mně to město. Přívoz, kde jsem jako dítě bydlel nejdřív na Orebitské, pak za podjezdem na Niny Popové nebo pak na Kosmové ulici. Blízko Sokolovny, nedaleko dýmající haldy, zvolna zarůstající travou a břízkami, kde se v hlušině daly objevit zkamenělé otisky pravěkých přesliček s krychličkami kyzu a kam se mnou děda chodíval sbírat planý tabák. Je ve mně ta cesta k Hlučínu přes Černý potok a Odru a dál po Prajské, s Landekem po pravé straně, pod nímž se na šedé trávě popásávaly krávy. Muglinov a Radvanice, Kunčice a Vratimov, Mariánské Hory a Vítkovice, celé z červených cihel od varhaly po kostel, kde hlavní ulice podivně mizí mezi fabrikami a u trati stojí psáno Stůj, červené když světlo svítí! Vřesina. A Bobrovníky, kam se koncem září jezdívalo na václavky. A Poruba, socialistické město s trpaslíčími okny, kde bydlel Eda Ovčáček, který mi jako studentovi za dvě stovky "prodal" své tři grafiky, za což mi doma vyhubovali, protože v tom viděli nemístné plýtvání penězi (a taky je pozlobilo, že jeden obrázek se jmenoval Deflorace). Dům kultury, kde se zrodil ismuismus. Hulváky, kde jsem se naučil plavat, a legendární Expreso, kam se před maturitou chodívalo na velkou kávu do skla a na hříšně opojnou bílou paní a taky hádat se o literatuře a o divadle. Přítel Karel Ležatka tam chodil, který je dnes inženýrem, a taky básník Josef Frais a Hanička Zagorová, tenkrát ještě s dojemnými krátkými culíky. A dlouhý, předlouhý Park nelze zapomenout: táhl se od luk v létě plných modrásků k růžové zahradě, kolem rezavějících a dětmi pustošených děl u Mauzolea k tenisovým dvorcům a dál po cestičkách, na které pršely na podzim čertí jabka, až zezadu k Nové radnici a k Tanku. A Slezská Ostrava za řekou stoupající do kopce, odkud je přehled po celém městě, které v noci svítí do tmy nejen světly, ale i živým ohněm.

 Je ve mně ten kraj kolem, nikdo mi ho nevezme. Petřvald alias Pičvold, Fryštat, Karvina. Zkunkaj idžeš? Z Kurvyně do Pičvolda, mluví náš lid. A deklamuje: "Šedži vrubel na makyče, kyve řičum rozmaniče. Ludže chodzum do koščela, pytaju še, co to džela. Ludže glupi, něvidžiče, kyvu řičum rozmaniče!" I Orlová je moje, alespoň až tam k evangelickému kostelu, kde už dneska nikdo nezná dědečka Isidora, který věřil a přesvědčoval svým hlasem ze skleněné rurky, že stačí napsat Orlová - Macura a dopis dojde. Stejně jako chlop Křistek z Bezručovy básničky nevydám svoje Lazy, svou Dombrovou či jak pyšní pražští filologové říkají Doubravu, svou Olzu, jakýmsi gyzdem překřtěnou na Olši, nepopustím. Ze skály na těšínském pomezí vyskočím jako škaredý věštec, rozmáchnu se pravicí k azuru a zavolám na ně, na Poláky přes vodu z Těšína do Cieszyna své hrdé a neústupné: Polak, Polak ma na řiti bolak. A nic nevadí, že se odtamtud ozve Čech, Čech ma na dupě plech, protože tak je to v pořadku, kobzole su v řadku, tak se to patří. To už je taková naše hra.

 Přitom můj dědeček z matčiny strany, nebyl odsud, ze Slezska. Tahle větev rodokmenu se rozbíhá k Vídni a zasahuje do Telče, kde se objevuje bůhvíjak komplikovaně spřízněný "básník probuzenecké Moravy" (tak to myslím stojí na jeho náhrobku v Telči) Vincenc Furch. Akademické dějiny české literatury mu postavily náhrobek jiný, když ho označují za básníka "reakčního postoje". Ale je v tom nějaká spravedlnost? Předhazují mu, že se pustil do revoltujících Maďarů svou knížečkou Písně a balády z války uherské (1850), zatímco Josef Václav Frič, který se do nich pustil po boku Štúra a Hurbana nejen per huba, ale přímo s šavličkou v ruce, a střílel po nich u Myjavy a u Senice, je a zůstane pro nás prototypem literáta revolucionáře?! Ale co tam po prastrýčkovi z dalekého minula. Ať tiše a pokojně spí pod telčským kamenem. U nás v rodině si ho však ctíme.

 Dědeček z matčiny strany se jmenoval Otto Potůček, ale do křestního listu mu vídeňský farář s malým porozuměním pro okrasy českého pravopisu napsal prostě a stručně Potuček, a děda pak vlastně byl Potůčkem jen v dobré víře, že jím je. Po převratě mu kroužek nikdo neupíral, skvěl se mu nad písmenkem "u" ve všech dokladech, ale když mu vystavovali po druhé válce občanský průkaz, zarputile mu odmítli kroužek přidělat. V křestním listě byl Potuček, a tak byl i v občance Potuček. Dědeček byl tenkrát v důchodu (penzionovali ho po polském záboru Těšínska), měl dost času, a tak ze začátku vytrvale obrážel úřady, vedl svůj statečný boj za kroužek (který nám třeba za pár let nějakým pravopisným dekretem celonárodně zruší) a přirozeně marně. Jak mohl kroužek dostat, když na něj neměl právní nárok. Mohl požádat nanejvýš o změnu jména, ale to by ho stálo téměř celou penzi, protože to, co si na ni celý život ukládal stranou v připojištění, se jaksi vynulovalo. A tak sedl, namočil pero a před mýma očima si ten kroužek prostě přikreslil do občanky i do křestního listu sám. A byl Potůčkem nejen pro sebe, ale i pro celý širý svět a jako Potůček také 18. června 1962 umřel a také o život bojoval tak vytrvale jako o ten drobný a elegantní kroužek, jenomže už nebylo v jeho moci cokoliv vzít v té věci do vlastních rukou.

 Býval jsem jako dítě u Potůčků v jejich bytečku na Korejské ulici v Ostravě-Přívoze často a vždycky raději než doma. Spali jsme, já a bratr, s dědečkem a babičkou Olgou v jedné ložnici, kde se netopilo (se svými pidipenzemi museli dědeček s babičkou dost šetřit) a postele se zateplovaly zahřívacími lahvemi nebo rozpálenou cihličkou. Děda obvykle dlouho do noci vyprávěl, dokud jsme neusnuli, buď pohádky (fabuloval je neúnavně a s fantazií mírně groteskní) nebo historky z první války (sloužil jako rytmistr u dragounů) či jiné příběhy. Rád také zpíval kuplet o pánovi, kterému vítr odnesl z vlaku spodní kalhoty (od těch časů si pamatuji slovo negližé).

 Babička Olga sdílela sice s dědečkem ochotnickou a snad i sokolskou minulost, ale každou zábavu spíš kazila (na štěstí si ji děda málokdy zkazit nechal), byla sice na pohled nevýbojná, drobná, ale vevnitř dost učitelsky přísná a nesmlouvavá. Ovšem v těch podvečerech protažených do nocí na Korejské ulici, kde se chodilo do postele hned za tmy, aby se moc nevysvítilo, přece jen dědečkovi sekundovala a zpívala s ním (hlas měla, jak si pamatuji, měkký a hezký) stařičké písně vlasteneckého repertoáru, všechny ty skvosty ¸ la V Čechách, tam já jsem zrozena... a Spi, Havlíčku, v svém hrobečku... nebo Šestého července... a Hej, Slované... A nechyběl ani oficiální rakouský repertoár jako Pochod Radeckého a Zachovej nám, Hospodine nebo Prinz Eugen, der edle Ritter...

 V té tmě vyjížděla z vrat protější mlékárny nákladní auta s mlékem a znovu se vracela a reflektory vrhaly stíny záclon na strop a ty stíny přeplouvaly po stropě sem a zase zpátky.

 Z kolektivních pamětí Dopijem a pudem

 

Wyjaśnienia i uwagi

Macurovské číslo Tvaru - Chodzi o numer czasopisma literackiego Tvar, który w całości został napisany przez Vladimíra Macurę. Była to zabawa literacka i jednocześnie uznanie wyrażone mu ze strony kolegów -  jako badaczowi i krytykowi.

Pamiętniki zbiorowe - tak można określić jeden z gatunków charakterystycznych dla literatury czeskiej. Tutaj chodzi o zbiór "Dopijem a pudem".

Moja babcia Wiktoria i dziadek Julian także chodzili do "Sokola" i uczestniczyli w amatorskim ruchu teatralnym. Było to w Drohobyczu przed II wojną światową

ZTL